Canyoning, aneb proč už se mi nechce koupat v kdejaké louži

V tomhle příspěvku bych se alespoň myšlenkami chtěla vrátit ke sportu, který mi neskutečně přirostl k srdci, a tím je canyoning. (Tohle je jeden z blogových příspěvků z kategorie „před dětmi“.)

Canyoning je v podstatě chození korytem většinou dravějších potoků a řek, kde se místy musí do vody skočit z vodopádu, sjet ho po skále jako po klouzačce, nebo vodopád slanit. Snoubí se v něm práce s lanem a skálou a práce s vodou: plavání, orientace pod vodou, odhad toku, delší zadržování dechu, když je potřeba podplavat balvan.

Jak jsme k tomu přišli

S canyoningem nás seznámili naši kamarádi z CERNu, odborný asistent fyziky Jason Veatch a Yuko Maeda. Mluvili o něm už dlouho a já si nemohla pomoct si myslet, že tohle by mě opravdu, ale opravdu mohlo bavit. Potichu jsem se modlila, aby to Edu bavilo taky. Doposud jsem měla štěstí, že byl Eda stejný nadšenec do outdooru jako já, tak jsem o to štěstí nechtěla přijít.

A pak jednoho dne nastal den D a vyrazili jsme všichni do kaňonu Angon kousek od francouzského Annecy.

foto: kaňon Angon u Annecy

Jarní Ardèche

Po úvodním podzimním výletu s Jasonem, Yuko a dalšími kamarády jsme to s Edou (kterého to k mému štěstí také chytlo) brzy na jaře zkusili na složitějších kaňonech s francouzskými guidy.

Na začátku dubna jsme jeli na víkend do Ardèche. Já už byla v té době těhotná, takže jsem vůbec neskákala (kvůli dopadu) a všechno slaňovala. Tam, kde slanění nebylo připravené, mi Eda udělal živou kotvu: sedl si za kámen, uvázal moje lano ke svému úvazku a já slanila.

Náš guide nám říkal, že jsme trochu blázni a že o týden dřív by nás nevzal. Šli jsme ale jenom my dva a dva zaučující se guidi, takže to byla naprosto skvělá příležitost naučit se kaňonovat v rychlé a šikovné skupině. První den jsme dali rovnou dva kaňony: La Fustugère a Chassezac. Guide nám navíc dal tip na kaňon pro další dny: kombinace zip lines (jízdy na kladce po laně) a kaňonu: Aéro Besorgues.

Některé skupiny jezdí ke kaňonu dvěma auty: jedno nechají nahoře u nástupu a druhé dole u výstupu. Mě se to moc nelíbí, za sebe mám pocit, že si ten kaňon musím aspoň trošku zasloužit a doťapkat si nahoru pěkně pěšky i s vybavením.

foto: cesta k nástupu do kaňonu La Fustugère foto: v kaňonu La Fustugère

video: skok zachycený na GoPro.

Druhý den jsme si s Edou poprvé troufli sami a šli kaňon Borne. Heslem dne se stalo: „Tenhle kaňon by byl úžasný v létě.“ I přes všechny neopreny nám byla strašná kosa. Kromě našeho syna, ten měl v mojí děloze neopren rozhodně nejlepší. Normálně mám pohyb ve vodě na canyoningu strašně ráda a snažím se ho maximalizovat, ale tady jsme chodili po krajích a do vody lezli jenom tehdy, když to jinak nešlo. Ruce jsme se snažili držet nad hladinou, abychom v nich zachovali aspoň trochu citu.

foto: kaňon Borne foto: poslední fotka z Borne

Poslední den jsme podle doporučení guida vyrazili do teplejšího kaňonu Aéro Besorgues, který kombinuje klasický canyoning s jízdou po laně a pomalým dojezdem do vody.

Aéro Besorgues

video: zip line v Aéro Besorgues.

Kaňonům jsme propadli

Zbytek léta jsme kaňonům naprosto propadli. Byli jsme v jeskynním kaňonu Grotte de Gournier, kde jsme šli kus kaňonu zespodu nahoru a k canyoningovému vybavení přibylo jeskyňářské. Průzračně čistá voda v jeskyni je sama o sobě vzácnost, ale tenhle zážitek měl ještě jinačí grády: super studené jezírko uprostřed parného léta, část byla navíc mini jeskyňovo: canyoningová via ferrata.

foto: příjezd k jeskyni Gournier na lodi foto: průzračná voda v Grotte de Gournier

Majestátní Furon přímo za Grenoblem by mě asi sám o sobě přesvědčil, abych se do Grenoblu navždycky přestěhovala.

foto: já ve Furonu

video: slaňování Furonu.

Na vodopádu l’Alloix nás zachytil profesionální fotograf. Pod vodopádem se nás zeptal na e-maily a pak nám poslal profi fotky.

foto: slaňování l’Alloix (já)

foto: pod jedním z vodopádů l’Alloix

foto: slaňování l’Alloix (já)

foto: čtyřicetimetrový vodopád l’Alloix shora

video: slaňování l’Alloix, pohled seshora.

video: slaňování l’Alloix, pohled zespoda.

Mým osobním favoritem je ale Pont du Diable: krásný, docela hluboký a úzký kaňon. Byl krátký, tak jsme si ho dali dvakrát.

foto: Pont du Diable

foto: Pont du Diable podruhé

Úplným opakem byl švýcarský kaňon u Château-d’Œx, hodně otevřený.

foto: kaňon u Château-d’Œx

Ruisseau des Gorges byl v podstatě jediný bahňouš, který jsme kdy šli.

foto: Ruisseau des Gorges

A do krásného, kraťoučkého a jednoduchého Frontenexu jsme vzali i mého malého bráchu (na fotce je ovšem Eda).

foto: Frontenex

Co je dobré vědět, než do kaňonu vlezete

Mapa kaňonu

Mapa kaňonu většinou vypadá tak, že sledujete profil kaňonu, který klesá shora dolů, a na něm jsou zápisky. Konkrétní značení se může lišit, ale vesměs se z něj dozvíte, jak dlouhý je další vodopád a jestli se musí slanit, skočit, nebo sjet po klouzačce. Třeba T3 znamená třímetrový tobogán, S5 pětimetrový skok a C10 desetimetrový vodopád, který se slaňuje.

foto: mapa kaňonu

Při pozdějších výpravách jsem se snažila učit se profil cesty nazpaměť: v tekoucí vodě je někdy krajně nepříjemné lovit mapu z nepromokavého sudu v batohu. Velmi užitečné jsou také video-mapy, záznamy z kamer go-pro skupin, které příslušný kaňon dokončily. Bylo pro mě tímhle způsobem jednodušší si canyon představit. Z mapy vím, přibližně, jak bude vysoký, ale neodhadnu, jak bude široký, ani, kde přesně jsou přitlučené kotvy, o které můžeme zachytit lano.

Vybavení

foto: kaňoningové vybavení (bez neoprenu)

Neopren. Na canyoning je potřeba hrubý neopren, většinou dvoudílný: kalhoty s laclem a bunda. Kolem 4 mm na nohou, 5 mm na rukou, a protože se na hrudníku obě vrstvy překrývají, je tam nezřídka skoro 9 mm. Velmi časně zjara může být zima i v něm, naopak v létě v teplejších, prohřátějších kaňonech jsme občas chodili bez vrchní vrstvy.

Boty a ponožky. Neoprenové ponožky a pevné boty s podrážkou, která drží na mokré skále. (Existují speciálně canyoningové, ale mě se více osvědčily klasické trekové boty, které dobře drží na mokrých kamenech)

Helma. Stejně jako u lezení může spadnout na hlavu nějaký úlomek, nebo si můžeme natlouct hlavu o skálu.

Úvazek s chráničem. Kaňoningové úvazky mají na zadku zesílený chránič, protože se po skále hodně klouže po zadku.

Slaňovací brzda, odsedky a karabiny. Odsedkami je třeba se zajistit na oku ještě předtím, než začnete manipulovat s lanem.

Lano. Statické, je třeba najít balanc mezi tloušťkou a váhou. Jeden z největších nepřátel kaňonistů je zamotané lano ve vodě. Délka většinou dvakrát tak dlouhá jako nejdelší vodopád (za jeden konec lana se slaňuje, za druhý se tahá, aby lano spadlo dolů). V případě velmi dlouhých vodopádů se někdy bere jen poloviční lano a naváže se na tenký provázek, kterým se potom stahuje tlusté lano dolů. Tento setup má jisté nevýhody: stáhnutí je netriviální a tenké lano se nesmí při slanování zamotat.

Batoh a sud. Batoh s otvory, kterými vyteče voda, a v něm vodotěsný sud na jídlo, telefon a klíče od auta.

Nůž a píšťalka. Nůž na přeříznutí lana, kdyby se ve vodě zamotalo, a píšťalka, protože přes hučení vodopádu na sebe neuslyšíte.

Potápěčské brýle. Na kontrolu dna před skokem.

foto: neopreny, boty a helmy

Skočit, nebo slanit?

U všech skoků vyšších než dva metry je vždycky i možnost slanění. Skákání je obecně nejnebezpečnější část canyoningu, a když je kaňon příliš suchý, není moudré skákat. Stejně tak není moudré skákat bez kontroly ani do prověřených míst: po bouřce tam můžou být klády nebo kameny. Ideálně by měl vždycky někdo slanit první a s potápěčskými brýlemi prohledat, že je dole bezpečné dno.

Lano a kotvy

Při slaňování je důležité správně odhadnout délku lana. Příliš krátké lano může znamenat, že dojedete na konec lana a nebudete moct bezpečně dopadnout do vody. Příliš dlouhé zase hrozí tím, že se v něm ve vodě zamotáte. Zejména v rychlejších, vířivějších vodách je velmi důležité odplavat od vodopádu co nejdál.

Lano jsem měla označené černýma páskama, abych při uvazování věděla, kolik ho spouštím. Někdy bylo vidět, že se spodek lana dotýká vody, ale od zhruba deseti metrů už jsem to často neviděla, a tři metry sem nebo tam byly v praxi velký rozdíl.

Ve francouzských udržovaných kaňonech jsou nad vodopády železná oka. Když je vodopád třeba čtyřicetimetrový a hodně tekoucí a při uvazování lana by hrozil pád, bývají oka často už před posledním bazénkem. Nejdřív se tedy přivážete tam a lano pak převážete na hraně vodopádu.

foto: příprava slanění čtyřicetimetrového vodopádu l’Alloix vyžaduje opatrnost

Co je na tom opravdu nebezpečné

Paradoxně největší nebezpečí canyoningu nejsou pády z vodopádu, ale nevydařené skoky a nepředvídatelné deště. Tady záleží na typu kaňonu: deště jsou největší hrozbou pro hluboké a úzké kaňony, které voda zaplaví velmi rychle.

A proč už se mi nechce do Berounky

V jednom ohledu mi canyoning zničil život: když vím, do jakých nádherných průzračných jezírek se dá slanit a sama si plavat uprostřed majestátního jezírka obklopeného skálou, už se mi nechce koupat v kdejaké louži.

Zdroje

Nejlepší zdroj na evropské kaňony je jednoznačně francouzský server descente-canyon.com: obrovská databáze kaňonů s popisy a fotkami. My jsme si většinou netroufli jít bez guida do kaňonu jako úplně první lidi v sezoně, takže jsem se tam vždycky podívala, jestli už tam někdo byl a jestli má voda po zimě rozumný průtok.

Hodně mi pomáhala i různá videa na YouTube. U složitějších kaňonů jsem se snažila nakoukat, co nás čeká, a zapamatovat si mapku.

Kaňony, které jsme prošli

• Angon a Montmin (u Annecy)
• La Fustugère, Chassezac, Borne, Aéro Besorgues (Ardèche, kolem Aubenas)
• Grotte de Gournier, l’Alloix, Grotte de l’Olette, Furon (spodní) (kolem Grenoble)
• Pont du Diable (u Annecy) — můj osobní favorit
• Château-d’Œx (Švýcarsko)
• Ruisseau des Gorges, Francouzská Jura — v podstatě jediný bahňouš, který jsme kdy šli
• Frontenex (u Annecy)